Jen Blumová.

 

Název knihy: Přítelkyně smrti

Autor: Bernhard Aichner

Nakladatelství: Knižní klub

Počet stran: 408

ISBN: 978-80-242-5337-4

Oficiální anotace a ukázka: ZDE

Z anotace této knihy neuvěřitelným způsobem mrazí. Když se na zadíváte na přebal knihy zmocňují se Vás ty nejhorší možné scénáře, co se bude dít, až se začetete do jejích stránek a tajemství, jaké si pro Vás chystá.

A pak se najednou do příběhu pustíte, i když víte, že budete svědky něčeho, co se Vám nebude příliš zamlouvat a že vlastně budete spolupachatelem.

Přítelkyně smrti, kterou zmiňuji snad ve všech možných i nemožných rovinách je pro mě knihou, která mi změnila pohled na odlišné styly psaní příběhů různých autorů a hlavně o tom, že se příběh dá vystavět i jinak, než jsem si po celou dobu myslela. Byla jsem opravdu bláhová. A rovněž mě přesvědčila o tom, že zkusit nepoznané nemusí vždy skončit katastrofou. A víte co? Pustila bych se klidně do toho znovu.

Mám opravdu velkou obavu, abych neprozradila něco, co by Vás mohlo odradit od čtení této knihy, avšak stále tápu a domnívám se, že napsat kloudné hodnocení je téměř nemožné, abych neprozradila pomyslnou špetku z toho, čeho jsem byla svědkem.

Překrásné prostředí rakouského Innsbrucku, kde žena vede netradiční povolání, o němž si všichni myslí, že se hodí pro spíš pro muže - funebračka. Žena křehká jako květina přichází každý den do styku se smrtí a musí upravit nebožtíky na jejich poslední cestu životem a přitom o pár poschodí výš na ni čekají její dvě krásné dcery a milující manžel a tchán. Až na povolání hlavní hrdinky je atmosféra skoro idylická.

A pak jedno ráno po překrásném probuzení v rodinném kruhu, kdy je rodina pospolu přijde chvíle, která hlavní hrdince otřese celým světem a na nějakou dobu jí sebere pevnou půdu pod nohama.

* Proč musel její muž zemřít?

Byla to skutečně nehoda, při které řidič ujel,

jak všichni tvrdí?

Brünhilda Blumová si začne klást otázky,

a když najde odpovědi,

UDEŘÍ.

NEMILOSRDNĚ

TVRDĚ *

_{* přepsáno ze zadní strany knihy pouze pro účely tohoto článku.}

Když Blumová zavětří, že by přeci jenom mohla být smrt jejího manžela vraždou, zakousne se a dotáhne svou pomstu dokonce. Příběh, který zná z vyprávění najednou získává barvy a všechna temná místa jsou vyplňována...

Autorův styl psaní je opravdu velmi čtivý, ze začátku jsem si říkala, kdy už konečně přijde nějaká přímá věta na kterou jsem zvyklá ze svého stylu psaní nebo z ostatních knih, ale to nějak nepřicházelo. Sem tam se něco objevilo, ale vůbec to není k neprospěchu, naopak. Měla jsem pocit, že díky tomu, jak autor Aichner vystavěl celý příběh, měla jsem tak větší možnost a prostor porozumět hlavní postavě daleko více, než kdybych nebyla zapletena i do hlubších myšlenkových pochodů.

Z počátku jsem se s tím ale sžívala celkem těžko, vždy jsem přečetla pár stránek a odložila jsem knihu stranou s tím, že se k ní vrátím později, avšak s postupem děje jsem ji nemohla vůbec odložit, až jsem si dnes zpříjemnila ráno a knihu dočetla.

Na začátku knihy jsem si o Blumové myslela, jak je narušená a že se na ni podepsala práce v pohřebním ústavu, avšak v průběhu děje jsem postupně začala měnit názor a svým způsobem ji chápala, ačkoli...

Jedním z největších překvapení pro mě při čtení bylo, že jsem opravdu mohla nahlédnout do práce pohřebního ústavu, která musí být náročná hlavně psychicky. Naštěstí jsem neměla pocit, že bych to nezvládala a o pocitech, o nichž jsem Vám v některém z předchozích článků vyprávěla, vlastně nebyla ani zmínka.

Dalším překvapením je začátek knihy. Autor nemá očividně rád žádné zdlouhavé řečičky a vození za ručičku, protože jakmile se dáte do čtení, jste vhozeni do vody a je jenom na Vás, zdali budete plavat nebo se topit. Pokud se rozhodnote plavat, myslím, že litovat nebudete - je to příjemná thriller, z kterého mrazí.

A největším překvapením pro mne je jednoznačně závěr knihy. Opravdu jsem si říkala, že tohle byla třešinka na dortu. Dokonce jsem se přištihla, jak jsem hlesla: "No to si ze mě děláš srandu." A dobrou chvíli jsem zůstala koukat s otevřenou pusou. A opět jsem se dostala ke svému velmi, velmi oblíbenému pořekadlu, že nic není takové, jak se jeví. A co víc, v těchto příbězích je každý podezřelí, dokonce i prach poletující ve větru.

Rozuzlení celého příběhu je prostě dechberoucí, žádná násilnost (haha) se nekoná, příběhem proplujete jako plachetnice mořem za příznivého větru.

Na internetových stránkách Knižního klubu jsem se dočetla, že Přítelkyně smrti patří do "série" či jak to nazvat, Funebračka a toto byl první díl a pan Aichner chystá volné pokračování - Dům smrti. Musím si udělat poznámku, abych si knihu koupila, protože o pokračování Blumové se nechci nechat připravit.

Jestli chcete napětí, něco jiného než romantiku a poznat něco zcela nepoznaného (zejména podle povolání hlavní hrdinky), vyzkoušejte ukázku, na níž odkazuji na začátku článku a pak si knihu kupte, myslím, že opravdu litovat nebudete a jakmile se začtete, nebudete moci přestat.

Pokud jste knihu četli, podělte se o Vaše dojmy, budu jedině ráda, když se dozvím názor i jiného čtenáře.

Mnohokrát děkuji všem, kteří dočetli až do samotného konce.