Tentokrát jsem se rozhodla s Vámi podělit o příběh (původně jsem nechtěla, ale nakonec jsem si řekla, že jeho poselství se musí sdílet), který jsem zažila včera. Byl to den jako každý jiný a přesto se stal něčím výjimečným právě díky maličkosti, o níž Vám teď povím.
Středa. Patnáctého března roku 2017. Toho dne se mi před dvěma lety změnil život od základů. Před sedmi lety jsem byla na střední škole a spolu se svou kamarádkou jsem se těšila na koncert Tokio Hotel, kam jsme po skončení školy uháněly jako o život. Tyto dny jsou pro mne zkrátka velmi významné, i když... Avšak tato, již ulynulá, středa se zapsala do mé paměti stejně jako v mých dvou vyjmenovaných případech.
Měla jsem dovolenou. Dlouho jsem se na ni těšila. Můj den už začal slibně. Při příjemném obědě jsem se ponořila do knihy Fantastická zvířata a kde je najít, měla jsem pocit, jako bych proplouvala samotným dějem filmu - vyskakují mi momenty a dokonce i postavy mají své filmové tváře -. Po obědě jsem si šla koupit nová sluchátka... Když v tom okamžiku mi do cesty přišel onen pán.
Chtěla jsem přejít silnici, abych se dostala k obchůdku, kam chodím skoro pro veškerou elektroniku. A najednou ke mně přišel starý pán se slovy: "Dobrý den slečno, nechtěla byste si koupit tohle JOJO?"
Usmála jsem se na něho a zavrtěla hlavou. "Ne, nezlobte se, prosím. Ale děkuji."
Věnoval mi smutný úsměv a se slovy: "Nevadí, mějte se hezky." odcházel.
Jak jsem se za ním dívala, najednou se ve mně něco pohnulo, že jsem na něho zavolala, aby se zastavil. Najednou se pánovi rozvítily oči v naději, že bych si jeho výrobek koupila.
"Na co to vybíráte?" zeptala jsem se v domnění, že prodejem JOJA podporuje dětské domovy nebo další podobné charitativní organizace.
"To vyrábím jenom sám po večerech. Je mi sedmdesát dva let a chci si jejich prodejem něco málo přivydělat. Jedno JOJO stojí padesát korun," vyprávěl mi svůj příběh.
Sáhla jsem do kabelky pro peněženku a z ní vytáhla stokorunu. "Tumáte. JOJO si nechte."
"Nene! To nemůžu," dušoval se a vtiskl mi výrobek do ruky.
Pak začal hledat peníze na vrácení. "Ale já nemám na vrácení."
Usmála jsem se na něho. "To nevadí, nehledejte to."
Stále měl oči upřené do tašky a hledal drobné. Po chvilce našel dvacetikorunu, kterou mi podával. "Tak alespoň takhle."
"Mnohokrát děkuji, ale to jste nemusel," říkala jsem pokorně a uvnitř mě zahříval příjemný pocit, že jsem mu udělala radost.
"To já děkuji vám. Mějte se krásně a buďte zdráva," rozloučil se a pomalu odcházel.
"Vy také a děkuji."
Sledovala jsem toho starého pána, který odcházel a napadla mně myšlenka, co s ním bude a jestli mu mé peníze pomohly - doufám, že alespoň trochu ano.
Uklidila jsem si JOJO do kabelky a odešla si koupit sluchátka. Neumím vám popsat pocity, které jsme měla, když jsem viděla, jak je šťastný, že jsem si jeho výrobek koupila... Ale jedno vám povím. Není krásnější pocit, když někomu uděláte radost jen takovou maličkostí.
Dnes jsem si v práci dvakrát JOJO vyndala a podívala se na něj. Vzpomněla jsem si na toho pána a vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Doufám, že se má skvěle a další lidi si od něho kupují výrobky, které dělá po večerech...
Tímto se má středa povýšila na nezapomenutelnou. Pomáhejte pokud můžete. Nemyslete na to, co ten člověk udělá nebo neudělá. Pokud vás poprosí o pomoc, nebuďte lhostejní. Jejich radost je ten nejlepší dar na světě, který nelze penězi vyčíslit.
Obrázek JOJA, o který se s Vámi musím podělit.
Kristýna
Komentáře
Okomentovat