Autor: Fiona Valpy
Nakladatel: Baronet
Počet stran: 224
Anotace / možnost koupě:
Představte si slunnou Francii, kdy vám pod okny cvrlikají cikády, venku je neskutečné horko a vy sedíte na zápraží ve stínu s knihou na klíně a sklenkou dobrého červeného vína vedle sebe... Okolo vás není nikdo, kdo by vás vyrušoval a přesto nemáte pocit samoty.
Přesně takto si budete připadat při čtení této knihy od spisovatelky Fiony Valpy, kterou jsem objevila náhodou při projíždění stránek nakladatelství Baronet před Vánoci, protože mne uchvátila její další kniha nesoucí název Vánoce po francouzsku...
Přes počáteční rozpaky, které mi autorka připravila, musím říct, že čtení nebylo vůbec špatné, protože podobnou oddechovou knihu jsem si představovala po dočtení Domu smrti.
Příjemné francouzské prostředí bylo vykresleno nádherně, měla jsem chvílemi pocit, že jsem na místě s hlavní hrdinkou a užívám si slunné paprsky, které mi zbarvují kůži do hněda... Avšak nebudu předbíhat a vrátím se na začátek.
Už od první chvíle jsem si myslela, že s autorkou nejsem napojená na tu samou notu a celkem dost stránek trvalo, než jsem si s ní přišla na chuť - vzhledem k tomu, že kniha má málo stránek, jsem si nebyla jistá, jestli se dá to vše, co jsem si představovala o ději, vystihnout -. Celé mé nepochopení autorčina stylu začalo chvílí, kdy se vracela v myšlenkách do minulosti na svou tetu, kterou zbožňovala. Chvílemi jsem se musela vrátit o pár stránek dozadu, abych vůbec přišla na to, co tím autorka chtěla říct. S retrospektivami jsem měla problém a nebyly mi zrovna dvakrát příjemné - pochopitelně v tom sledu, v němž byly psány. Na druhou stranu vzpomínky na milovanou tetu byly skvělé, protože jsem z nich měla pocit, jak moc jim na sobě záleželo, akorát bych si přála, aby byly psány jinak...
Celkově měla kniha velkou dynamiku a spád, která příběhu dala správné kouzlo. Druhá věc, která mne však lehoučce zklamala byla právě ona romantika, kterou jsem si představovala, že se objeví a otřese celým mým světem... Avšak nic takového se nestalo. Namísto toho jsem měla někdy pocit, že tápu ve tmě a někdo má dokonce přede mnou tajnosti, které se mi snažili postavy zamlčet. Po celou dobu čtení se ve mně pocity celkem praly, protože jsem si říkala, kdy se tam konečně její láska objeví, ale pak se hrdinka zaměřila na nějakou jinčí věc a odvedla tak pozornost od poměrně zásadního poslání celé knihy, alespoň tedy pro mě...
Nemohu říct, že bych byla knížkou úplně zklamaná, svým způsobem se mi líbila. Pokud říkám svým způsobem, myslím tím způsob, který je velmi střízlivý a poněkud rozpačitý. Není to nic hrozného ne každá kniha se čtenáři zalíbí. Tuto bych ale s sebou nejspíš vzala k moři nebo do letadla, abych ukrátila dlouho chvíli. Ovšem pokud by se namanula jiná, Láska po francouzsku by zůstala doma. Od Fiony Valpy jsem si pořídila ještě Vánoce po francouzsku a díky této zkušenosti s touto knihou, o jejím přečtení zatím pochybuji a tak trochu se jí vyhýbám...
Pokud bych měla hodnotit autorčin styl psaní, někdy jsem měla pocit, že čtu knihu, kterou jsem sama vydala. Podobným stylem, byť amatérštějším, jsem hodnotila svá díla píšící do šuplíku. Zbytečně uspěchané, někdy jsem pozornost přenášela na okamžiky, které nebyly až úplně důležité a celková práce s postavami nebyla až podle mého dotažená až do úplného konce.
Abych však ale jen knihu necupovala na miniaturní kousky, myslím, že tato lehoučká romance potěší každého, kdo nemá rád okázalý styl psaní jako tomu je u knih, které povětšinu času preferuji.
K.
Komentáře
Okomentovat