Vítám Vás u dalšího hodnocení knihy. Nebudu Vás dále napínat a popřeji Vám pěkné čtení! :-)
„Byla to moje
vina?“
„Tys ji
ztratila…“
Dva hlasy a dva pohledy na událost, která má
neskutečný spád. Pohled čtyřicetileté matky jménem Beth, která se sotva
vzpamatovala z ne příliš klidného rozvodu. A druhý pár očí, patřící
osmiletému děvčátku jménem Carmel… Pokud velmi pečlivě smícháme tyto dvě
ingredience, máme zaděláno na opravdovou čtenářskou lahůdku…
Celý příběh začíná zcela netradičně. Autorka ukazuje
současnou linii příběhu, než přesedlá na pár stránek k retrospektivě a
ukazuje tak prapůvod toho všeho… nebo si to alespoň myslíte.
Beth jako matka samoživitelka to nemá jednoduché,
ale v rámci možností se snaží. Její přílišnou snahu o udržení svého
děvčátka v bezpečí, byste ani nepostřehli, protože si zkrátka řeknete:
„Vždyť já bych se na jejím místě chovala nejspíš stejně.“ Nebo. „Vůbec se jí
nedivím, v téhle době…“ Jenže pak přijde právě Carmelin pohled, kdy se
vlastně stanete její součástí a vidíte, jak přílišná starostlivost rodičů děti
ubíjí. Pak se ale děj posune takovým směrem, že máte paniku v očích a
pocit, že musíte přeskočit pár stránek, abyste se dozvěděli, jak vlastně celý
příběh dopadne…
Jednoho dne se však Carmel matce ztratí. Svým
způsobem chápu, proč se děvčátko vydalo s neznámým chlapíkem, který jí byl
schopný napovídat hory doly – chtěla dobrodružství a on „zaútočil“ na její
nevinné srdíčko, které bylo až příliš důvěřivé.
Na druhou stranu si myslím, že měla dost rozumu, aby prostě jednala jako
„velká holka“, ale opět se musím ptát, jestli bych v jejím věku a
s tím, co jí bylo řečeno, reagovala, jak si myslím teď… Nejspíš asi ne.
Carmelin únosce je velmi zvláštní postava. Když jsem
se s ním seznámila prvně, měla jsem z něho nahnáno a říkala jsem si,
co asi celá kniha přinese… a modlila jsem se, aby mi nevstávaly vlasy hrůzou na
hlavě. Když se ale ukázalo, že věřil svým idejím o propůjčení Božské síly
léčitelce, začala jsem se bát, aby nepřišel čas taky na obětní rituály – u
těchto zfanatizovaných jedinců jeden nikdy neví.
Přiznám se, nepochopila jsem únoscovu postavu
dokonale, odpuzovala mne, že jsem mu ani nedala čas a dokonce jsem nehledala
nic dalšího, abych ho trochu poznala…
Dívka
v červeném kabátku má neuvěřitelný
spád. Autorka do celého děje zamíchala i lehce mysteriózní prvky ze snů či
dokonce náboženské zázraky. Na začátku jsem získala pocit, že se tam objevila
stopa k rozlousknutí celé záhady, která trvala neuvěřitelně dlouho a
v posledních stránkách jsem ani nedoufala, že by kniha měla vůbec nějaký
utěšující konec pro rodiče zmizelého děvčátka. Po dočtení vím, že pokud by se
Beth na ni zaměřila a nejednala by v emociální roztržitosti, nemuselo vše
trvat takovou dobu, ačkoli jsem přesvědčená, že policie dělala vše, co bylo
v jejich silách.
Nepochybně to bylo napínavé čtení, vlasy mi hrůzou
nevstávaly a měla jsem v některých chvílích pocit, že Carmel je vlastně na
utajených prázdninách… ale v současnosti se mi tahle kniha nečetla úplně
lehce. Může za to případ ztracené dívenky z Ústecka, který
v posledních dnech zaměstnává nejen policii, ale i širokou veřejnost.
Záhadným způsobem mě zasáhl a stále pátrám po nových informacích a nejsem
vlastně ani schopná pochopit, jak se vlastně dokáže dítě ztratit… i když
v téhle knize mi autorka ukázala, že to možné je… a mohla za to náhoda.
Pokud mám být upřímná, čekala jsem od knihy lehce
víc. Možná více stránek? Jinou zápletku, než únos z náboženského motivu a
idey, že Carmel je Boží pomocnicí k uzdravování? Během čtení navíc
vyvstávala spousta otazníků, když jsme prožívali příběh spolu s Carmel…
V závěru zklamaná nejsem, jen mám pocit, jako by mi něco unikalo…
Děkuji Vám, že jste dočetli až sem a na viděnou u dalšího článku.
Komentáře
Okomentovat