Jsi připravený

Jsem tu opět s dalším příběhem, který jsem se rozhodla Vám ukázat. Jde o jednodílnou povídku, kterou jsem sepsala opět před nějakou dobou, kdy jsem se věnovala velmi fanfikcím s Tokio Hotel, zejména jsem byla velmi zaměřená na Toma Kaulitze. 

Na zápletku a na děj této povídky jsem přišla při sledování filmu Neuvěřitelný Odd Thomas. Snad se bude líbit, i když je to laděné do trochu jiného žánru, než je You are my destiny.

Rozhodl jsem se, že vám budu vyprávět svůj příběh. Nebudu říkat, že to pro mne nebude odhalení naprosto bolestným, ale rozhodl jsem se k tomu, abych vás nechal nahlédnout do své duše, která je pošramocená, a občas se ptám, jestli se vůbec někdy uzdraví.

Podle ostatních a hlavně mého psychoterapeuta je možné všechno, ale tak nějak jsem se smířil s onou temnou myšlenkou, že nikdy nebudu kompletní…

Než se ponořím do svého příběhu, chci, abyste mne nesoudili přespříliš přísně a neudělali si o mě velmi přehnané závěry. Když jsem se o tom svěřil svému dvojčeti, u něhož jsem měl skoro stoprocentní jistotu, že mě pochopí…, cítil jsem se zahanbeně, že sám potřebuji berličku.  Ovšem se tomu tak nestalo.

Když si vzpomenu, jak se Bill tvářil a řekl mi, že bych se měl jít raději léčit, tak to nebylo nic příjemného. Ovšem naše rozmíška netrvala dlouho, ale jeho slova mě stejně bolela a pořád nad tím přemýšlím. Další šrám na duši, ale byl menší, než který zanechala Michelle.

Michelle. Hvězda mého života. Zářila v mém stínu. Měl jsem pocit, že není až tolik šťastná, když jsme měli pořád za zády novináře, fotografy a fanoušky, ale vždy s tím byla nějak srozuměná… A vlastně o ní bude celé mé vyprávění…

 

Potkali jsme se v jednom klubu, který jsme navštívili při koncertní šňůře v Praze roku 2010. Bylo to uvolňující mít jenom jeden den volna v tom napěchovaném tempu, které se zdálo být skoro vražedné. A já si jej náležitě užíval.

Stála se svou kamarádkou u baru a bylo na ní vidět, jak těká očima, aby mohla co nejrychleji zmizet. Přesně takový pohled jsem vídal u svého bratra, kterému ne vždy sedly návštěvy podniků, kde noc končila až v hlubokém dopoledni.

„Kam to pořád zíráš?“ zeptal se Georg, který dokončil maraton textových zpráv se svou přítelkyní, jež nebyla ani trochu ochotná vytáhnout paty z Berlína. Její slova byla prostá. „Čechy se mi nelíbí.“ Ostatně nemohli jsme se jí zavděčit s žádnou destinací, která nebyla u moře. Nad tím jsme jenom mávali rukou.

Nadskočil jsem, když mě doslova načapal na švestkách. „Jenom tak pokukuju po okolí,“ zalhal jsem nakonec a nervózně jsem upil ze sklenky s džusem.

Netradiční pití, ale zatím jsem neměl na alkohol ani pomyšlení, na to jsem byl moc unavený.

Výbuch smíchu u stolu mě ani neudivil. Vždy si mě dobírali, ale na to se dá zvyknout, vzhledem k tomu, že jsem jim to v hojném počtu vracel a někdy i s chutí.

„Nekecej. Tenhle tvůj pohled známe,“ říkal baskytarista s lesknoucíma se očima.

Další mou odpovědí bylo pokrčení ramen. „No a? Já nemám přítelkyni, tak se můžu chovat normálně, co myslíš?“ zeptal jsem se trochu ostřeji, než jsem zamýšlel.

Zvedl ruce v obranném gestu a pohodil dlouhými vlasy. „Jasně, kámo, naprosto v pohodě,“ zahudral a zabručel cosi k bubeníkovi, který vypadal, že brzy bude spát.

Neposlouchal jsem je, Bill byl opět ponořený ve svém světě a cítil jsem se jako páté kolo u vozu.

Mou hlavu nenapadlo nic jiného a chytrého, než se zvednout a jít pomalu k baru, kde stála ona dívka.

Samotného mě to udivovalo, vzhledem k tomu, že ona nebyla prototypem mého vysněného typu ženy, který jsem upřednostňoval.

Při chůzi za ní jsem si ji nepokrytě prohlížel. Z toho co moje oči zachytily, jsem nebyl jediný. Ostatní chlapi na ní koukali, ale nikdo si nedovolil přijít blíž, což byl bod pro mě.

Měla blonďaté vlasy. Vysoká moc nebyla, štíhlá ano, i když nejzajímavější na ní byly boky, jež byly lehce širší. Jak říkám, zkrátka to nebyl můj ideál ženy, s níž bych se nebál strávit zbytek svého života. Tedy… ne že bych nad tím vůbec někdy uvažoval.

Zůstal jsem stát opodál a najednou jsem neměl tušení, jestli za ní půjdu a vůbec ji oslovím, jenomže potom mě moje sebevědomá odvaha trochu opustila. Nemohl jsem s tím vůbec nic dělat.

Znovu jsem se napil ze sklenky a byl jsem připravený si jít zpátky sednout a nechat onu dívku, která mě fascinovala, abych přišel blíž, bez povšimnutí. Natálie říkala, že má nějakou kamarádku, s níž by mě mohla seznámit, abych nebyl jako kůl v plotě… Jenomže ona se zasmála.

Smích. To bylo první, co mě na ni uchvátilo. Dodal jsem si odvahy a odkašlal si, abych na sebe přitáhl pozornost.

Viditelně ztuhla, ale já jsem nemohl zakrýt fakt, že mě to potěšilo, protože se moc často nestávalo, aby děvčatům měkla kolena z toho, že si za jejich zády odkašlal Tom Kaulitz. Nebo snad ano? Kdo ví…

„Ehm… ahoj?“ zkusil jsem první náhodnou větu, jež mi vytanula na mysli, a v duchu jsem se pořádně vyplísnil za to, že jsem něco takového spáchal.

Vážně Tome? Vážně?! Ty? Lamač dívčích srdcí, který se chová jako rozzuřený býk a zajímá děvčata, aby jim mohl ukázat, co v posteli všechno umí. Dokonce i Casanova by se styděl a nemohl by se s tebou měřit, začneš větu odkašláním a otázky ahoj? Panebože kam se podala všechna ta inteligence? Promlouval jsem si sám k sobě a koutky úst mi trhavě směřovaly nahoru.

Otočila se. Nemohl jsem zakrýt úsměv, jenž mi zbrázdil tvář. Překvapení v jejích očích, které měla skryté za obroučky brýlí, bylo… neuvěřitelné. Na krátký okamžik se v jejích očích objevil záblesk poznání, ale s jistotou jsem to říci nemohl.

„Ehm… ahoj,“ zkusil jsem to znovu a použil jsem i ruku jako dorozumívací prostředek, aby pochopila, co jí to vlastně říkám.

Naklonila hlavu ke straně, jemně nakrčila obočí a usmála se. „Ahoj,“ odvětila ostýchavě.

Vypustil jsem zadržovaný dech a podíval jsem se na její společnici, naklánějící se k ní a divoce gestikulující rukama. Pokývala hlavou a cosi jí odpověděla. Nerozuměl jsem tomu, čeština nebyla jazyk, který bych se mínil někdy v životě učit.

„Omlouvám se, kamarádka se rozhodla spojit svůj večer s nějakým neznámým mladíkem, čili… moje povinnosti v tomto podniku končí,“ usmála se na mě a já jsem zůstal zírat jako péro z gauče. Dokonalé tvrdé ypsilon.

Znejistila. Nemohl jsem se jí divit, rozhodně přemítala o tom, jestli nejsem nějak mentálně retardovaný.

„Ehm… omlouvám se, ale budu muset odejít. Tak… hezký večer,“ řekla a otáčela se k odchodu.

Vzpamatoval jsem se za pět minut dvanáct, nebo už to bylo pět minut po? Kdo ví. Sáhl jsem jí po ruce a chytil ji, abych jí zabránil v odchodu.

„Počkej… Nechceš tady ještě chvíli zůstat?“ Sám sobě jsem si zněl jako zoufalec, ale nikdy bych to nikomu nepřiznal, i kdyby mi vrtali koleno.

Její tvář byla jako otevřená kniha, v níž jsem mohl číst. Nechtěla tam zůstat, ale něco jí nutilo pokývnutím hlavy souhlasit.

„Co kdybychom šli z toho baru na chvíli ven?“ Nadhodila a naklonila hlavu ke straně.

Ve vteřině jsem byl ochotný hodit za hlavu všechnu ochranku a pravidla, vymyšlená nahrávací společností pro naši bezpečnost.

„Moc rád,“ vyhrkl jsem až přespříliš dychtivě.

Zakřenila se. „Jsem Michelle,“ představila se a tváře měla lehce zrůžovělé a ruce se jí chvěly.

„Tom. Tom Kaulitz.“

„Těší mě, Tome Kaulitzi,“ zamumlala a modrýma očima se vpíjela do těch mých a rty odkrývala zuby v úsměvu, při němž se jí na pravé tváři objevil ďolíček.

V té chvíli jsem věděl, že jsem ztracený…

A opravdu jsem byl ztracený. Když jsme vyšli z baru ven, zamířila do nedalekého parku, kde jsme měli soukromí a mohli jsme si sednout na lavičky. Nebylo teplo, ale ani jednomu to nevadilo.

Dlouhou dobu jsme si povídali a Michelle mě musela několikrát zastavovat, abych jí větu zopakoval, nebo řekl pomaleji. Bylo to naprosto jiné, než na co jsem byl zvyklí. Většina děvčat se mohla přetrhnout, aby mi dokázala, jak umí německy, ale ona ne. Když nevěděla, jak má dané slovo říct, buď ho popsala v němčině anebo se pokusila jej říct v angličtině, i když u mě docela narazila. Angličtina nebyla moje silná stránka, i přes pravidelné kurzy domácího lektora, ale zkrátka mi to do hlavy nelezlo.

„Ehm… Michelle… Ty… jsi… naše fanynka?“ Nemohl jsem si pomoc. Z jejího pohledu jsem cítil, že je, ale ujistit jsem se musel. Neptejte se mě, proč jsem to chtěl vědět, zkrátka jsem musel.

Skryla si obličej do dlaní, přičemž si musela rukama vytvořit otisky na brýlích. „Bože, to je to tak vidět?“

„Ne. To není, jenom jsem se zeptal.“

Váhavě spustila ruce ze svého obličeje. „Vadilo by ti, kdybych byla fanynkou?“ zašeptala tiše.

Kousl jsem se do rtu a zachumlal se víc do mikiny. Zvedl se vítr a začaly se snášet sněhové vločky. Bylo to zvláštní, když byl březen. Počasí si začalo dělat, co chtělo.

„Nevadí mi to.“

„Já… omlouvám se… snažila jsem se tak nevypadat, ale asi jsem si nemohla pomoc.“

Podíval jsem se na ni. „Není za co se omlouvat. Jednou to nejspíš muselo přijít,“ řekl jsem vesele a v první chvíli jsem tomu nepřikládal význam. Obvykle jsem se choval takto na každou informaci – jednoduše předstíraná radost, abych zamaskoval šok. V tomto případě se to nedostavilo.

„Děkuju.“

Zakřenil jsem se a vypustil jsem páru z úst. „Není ti zima?“

„Už dobrou půl hodinu necítím ruce ani nohy,“ přiznala se stydlivě s neohrabanou němčinou.

„A proč jsi nic neřekla?“ vyjekl jsem zhurta a musel jsem větu zopakovat, když se zatvářila trochu nejistě.

„Aha, budu muset zlepšit svoje mluvení,“ smála se a vyskočila na nohy. Choulila se do sebe a snažila se zahřát. „Nechtěla jsem to kazit. Tohle je sen a já se nechci probudit,“ odpověděla na mou předchozí otázku.

Musel jsem souhlasit. Nebylo to nic známého a skutečně jako sen. Kolik lidí má to štěstí se setkat se svým oblíbencem někde v relativním soukromí a ještě ke všemu si tak pěkně popovídat? To se v normálním světě neděje, pouze ve snu.

Postavil jsem se a přešel jsem k ní. Byla o hlavu a půl menší, než jsem byl já. Částečně se na mě dívala skrze obroučky brýlí a přes ně.

„V tom případě sníme sdílený sen,“ řekl jsem zvolna a nikam nespěchal.

Usmála se. Líbilo se mi to. Dokonce i oči se jí smály a jemné vějířky kolem jejích očí byly půvabné. „Sdílený sen? To mě nenapadlo,“ přiznala se. „Ale líbí se mi to.“

Ztlumil jsem trochu svůj hlas. „Nebo je to jenom realita, které nemůžeme uvěřit.“

„To je sice ohromně lákavé, ale jak to zjistit?“ zeptala se nevinně a objala mě rukama kolem pasu.

Zachvěl jsem se, i když jsem jenom cítil pohyb mikiny. Srdce zaškobrtlo, ale potom se třepotavě jako motýlí křídla rozpohybovalo kupředu. Trochu nervózně jsem ji objal, protože jsem ve skrytu duše trochu očekával, že bude vyšilovat, že se držela kytaristy Tokio Hotel, ale nic takového se nestalo a já jsem se mohl uklidnit, alespoň na chvíli.

„Možná bych nějaký nápad měl,“ zachraptěl jsem.

Tázavě povytáhla obočí a trpělivě se na mě dívala. Bylo to neodolatelné.

Naprosto jsem se pomátl. Jak dlouho jsme se znali? Dvě hodiny? Dva roky? Na tom mi nějak nezáleželo. Sklonil jsem se a jemně jsem přiložil své rty na její.

Michelle ucukla.

„Omlouvám se, ale… tohle je… ne že by se mi to nelíbilo, ale tohle jsem nechtěla,“ zaskřehotala a vymanila se mi z náručí.

„Promiň, přehnal jsem to.“

„Nic se neděje,“ říkala, kontrolujíc hodiny na telefonu aniž by se na mě podívala. Trochu mě užíralo svědomí, že jsem pokazil tak příjemný večer.

„Michelle, opravdu mě to mrzí.“

Zvedla ke mně pohled a v ruce držela propisku. „Neomlouvej se. Jenom na mě to bylo rychlejší, než jsi zvyklý. Budu muset jít, abych stihla autobus domů, ale… pokud budeš chtít, tak mi napiš, nebo zavolej,“ říkala, berouc mě za ruku, vyhrnujíc mi rukáv.

„Rád ti zavolám nebo napíšu,“ řeknu zaskočeně, když mi na kůži napíše spojení na sebe.

Zářivě se usměje. „Budu čekat. Děkuju za pěkný večer, Tome. Moc jsem si to užila,“ rozloučila se a s polibkem na mé překvapené rty odcházela.

Zůstal jsem stát v parku jako solný sloup. Dlouho mi trvalo, než jsem se vrátil do klubu, kde už na mě kluci čekali a nebyli ani trochu nadšení, že na mě museli čekat tak dlouho, zejména když se jim chtělo spát.

V tichu a tmě hotelového pokoje jsem naslouchal tichu Billova dechu. Bylo tradicí, že jsme si brali pokoj na půl. Občas jsme se měnili s Gustavem a já jsem sdílel pokoj s Georgem, ale tentokrát to vyšlo takhle.

Dlouho jsem uvažoval o tom, že bych zavolal nebo napsal Michelle, ale nevěděl jsem, jak bych měl začít…

Natáhl jsem se pro telefon a otevřel novou zprávu. Moc dlouho jsem nad tím neuvažoval a napsal jsem první věc, co mě napadla, modlíc se, aby to nebyla naprostá blbost na světě.

Ahoj, Michelle, tady Tom. Chci ti moc poděkovat za ten pěkný večer, co jsem s tebou strávil. A ještě jednou se omlouvám za to uspěchání, kterého jsem se dopustil. Budu rád, kdybychom se po skončení turné viděli. Třeba jenom na chvíli. Kdyby sis chtěla popovídat po internetu, abychom se viděli, tady je můj účet na SKYPE – HONEYTOM89, ehm… je jenom pro tebe, to snad víš. Opatruj se. Tom.

S rozechvělým srdcem jsem zprávu odeslal, odložil si telefon vedle sebe na polštář a zavřel jsem oči. Za víčky jsem viděl Michelle, jak se na mě poprvé s úsměvem podívala.

~.~.~.~.

Během zbytku turné jsem byl jako na drogách. Neustále jsem se usmíval a stále s někým vtipkoval. Klukům tento můj stav či moje fáze změny chování vyhovovala, ale fanynky byly trochu zklamané, když se nedočkaly mého obvyklého flirtování a já jsem nemohl uvěřit, že za změnou mého chování může noční chatování a výměna zpráv s jednou milou dívkou z Česka.

Byli jsme doma sotva týden a Bill měl vážné problémy se svým přítelem Mikym, s nímž chodil dobré čtyři roky.

„Tome, poslouchej mě, tohle je vážné,“ zabručel Bill, když mě uhodil do ramene, protože jsem ho nevnímal a přemýšlel jsem o tom, co napsala Michelle.

„Ehm… promiň, nedával jsem pozor,“ poukázal jsem na očividný fakt, ale mé mladší dvojče nevypadalo, že by bylo spokojené anebo si dělalo legraci.

V duchu jsem si povzdechl, protože tenhle jeho stav jsem naprosto nesnášel. Byl to stav Billa, že ho každý musí poslouchat a divže mu nezobat z ruky.

„O čem jsi to mluvil?“

Naštvaně vyletěl jako čertík z krabičky a trochu zrychleně mi zrekapituloval všechno, co doposud řekl. Ovšem byly to další jeho problémy s přítelem.

„Bille, ale já nevím, co děláš špatně.“

„Ale víš, Tome. Jenom mi to řekni, co je špatně,“ vybízel mě mladší bráška, ale já mu nechtěl ublížit za žádnou cenu. I kdyby byl sebevíc horší, neřekl bych mu to. Tedy pokud by mě nenaštval nebo nejedl roztomilá štěňátka k večeři, ale to nehrozilo, alespoň ten druhý případ.

„Bille, nic se neděje. Tak si to s Mikym vyřiď a promluvte si o tom.“ Připadal jsem si jako naprostý idiot, že jsem nemohl svému bratrovi pomoc.

Převrátil oči. „Nechápu, jak ty můžeš mít holku,“ zahudral si pod nos.

Zakřenil jsem se a cítil jsem v hrudníku podivné uspokojení, nemohouc jej nějak obhájit. „Ani já tomu moc nerozumím.“

Vjel si rukou do tmavých vlasů. „Co mám dělat. Stěžuje si, že na něho nemám čas, a když si ho udělám, tak ho zase nemá on.“

„Tak ho pozvi na večeři, kterou uvaříš, a já na víkend zmizím z domova, co ty na to?“ nabízel jsem se jako hodný sourozenec, ale zároveň jsem z toho mohl vytěžit víkend s Michelle.

Bill přimhouřil oči a naklonil hlavu ke straně, na tváři měl výraz hlubokého přemýšlení. „Paráda. Beru to. Tenhle víkend, chci dům jenom pro sebe. Zařiď si to, jak chceš,“ zacvrlikal sladce, že jsem měl pocit, jako by se mi po těle rozlila cukrovka.

Zůstal jsem na něho zírat s otevřenou pusou. Bill si očividně řekl, že z toho vytěží maximum, protože začal plánovat.

S hlubokým povzdech a touhou po vytěsnění svého bratra a jeho plánů, jsem se odebral do patra, kde jsem měl pokoj. Mobil na posteli se hlučně hlásil o slovo a tak jsem po něm rychle skočil a dopadl se skoro profesionální šipkou do postele.

„Prosím?“ vydechl jsem hlasitě a pohodlně se uvelebil.

„Ahoj, Tome… Jak se máš?“ Michelle. Nemohl jsem tomu uvěřit, že mi zavolala. Bylo to skvělé. Vždycky jsem se snažil volat já, aby neměla tolik vysoké účty, ale z nepředstavitelného důvodu jsem se musel usmívat.

„Skvěle… Jak tobě?“

Povzdech. „Myslím, že by to mohlo být lepší. Jaký byl závěr turné?“

Křenil jsem se ještě víc. Ona se zeptala, i když jsem jí to psal ve slohu, který jsem jí poslal. Můj nejdelší dopis byl ze školy v přírodě, kdy jsem mámě a babičce posílal pohled a zněl takto:

Ahoj mami a babi,

jak se máte? Já se mám i s Billem dobře. Jídlo mi chutná, ale jíst se nedá. Chodíme na výlety.

Zdraví Bill a Tom.

Dodnes jsem ho měl na talíři co chvíli, ale rád jsem nostalgicky na to vzpomínal, než život na škole začal být těžší a skoro neschopný přežít…

„Únavný, ale dalo se to zvládnout, teď mě čeká zasloužený odpočinek,“ vyhrkl jsem rychle, že jsem se setkal jenom s oněmělým tichem.

„Michelle, jsi tam?“

„Ehm… Jo, ale potřebovala bych to trochu pomaleji.“ Její přiznání bylo skvělé. Připadal jsem si chytře a kupodivu mě to vůbec neotravovalo.

„Vážně tu němčinu budu muset zlepšit,“ zahihňala se, „je to skvělé, že to dopadlo podle tvých teda vašich plánů.“

„To ano… trochu jsem si tím nebyl jistý, ale zvládli jsme to. Jaké budeš mít léto?“

„Nejspíš ho prolenoším,“ přiznala se lehce stydlivě.

Jazykem jsem se dotkl kovového piercingu ve spodním rtu a vsadil všechno na all in, smířen s tím, že to buď vyjde, nebo nevyjde.

„A co bys řekla na pár dní v Itálii se mnou, mým otravným bratrem a možná kluky z kapely?“ nadhodil jsem a modlil se, abych to neuspěchal.

Vypísknutí. Hluboký nádech a výdech. Chvíli jsem se obával, jestli nedostala infarkt, ale potom ochraptěle vydechla: „Itálie? S tebou a tvým bratrem s přáteli? Tome, to je moc… A nevím. Myslíš, že bys mi mohl poslat ceník?“

Další věc, co se mi na ní líbila, že nechtěla někoho zatěžovat s náklady na její osobu. Bylo mi jasné, že by si výlet nemohla dovolit, ostatně soudil jsem i z její reakce, ale nemyslel jsem to zle. Plánoval jsem, že to té neznámé, i když vlastně teď už známé díky moderním technologiím (jak já je miluju), pobyt zaplatit a pokrýt její výdaje. V porovnání s Billem se jeden člověk opravdu ztratí.

„To nepůjde. Jela bys se mnou jako můj host,“ říkal jsem vesele.

„Cože?“

„Můj host,“ zopakoval jsem pomalu, jako bych si nebyl jistý, jestli mě slyšela.

„To nejde. Už vůbec ne.“

„Ale jde. Promluvíme si o tom, dobře, až se uvidíme.“

Další nádech a výdech, následovalo zajíknutí. „Kdy se uvidíme?“

„Co třeba tenhle víkend?“ Nehodlal jsem se zmiňovat o tom, že Bill potřebuje volný dům a já útočiště, ale pořád bylo volné nejkrajnější řešení u maminky, ale na tu jsem nějak neměl náladu, vzhledem k tomu, že by mě sekýrovala, abych pomáhal uklízet.

„To by možná šlo…“

„Opravdu?“ Snažil jsem se krotit svoje nadšení, ale šlo to těžce.

Zachichotala se. „Opravdu. Budu na tebe čekat na letišti.“

„Skvělé. Pošlu ti číslo letu, a odkud budu vycházet, co ty na to?“

„Parádní a já se pokusím sehnat ti auto,“ slíbila.

„Ty nemáš Führerschein^(*)?

„Ehm… nemám.“

Představa veřejné dopravy mě děsila. „No… to budeme muset ještě vyřešit.“ Můj pud sebezáchovy se ozval.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak promluvila lehce ostýchavě.

„A co kdybych přiletěla já za tebou? Našla jsem let na pátek dopoledne a ani ne za hodinu bych tam mohla být.“

Najednou mi to došlo. Můj Berlínský byt. „Ano! ANO! To bude naprosto úžasné!“ vykřikl jsem hlasitě, že bratrova hlava nakoukla do pokoje.

„Co tu tak ječíš? Myslel jsi na tu svojí, co?“ ptal se zlomyslně, ale škádlivě zároveň.

Hodil jsem po něm polštář. „Vypadni, blbečku!“

Hihňajíc, odešel, ale nechal mi otevřené dveře, aby mohl poslouchat. Někdy uvažuju a přemýšlím o tom, jestli se neměl živit jako novinář, který by prahl po informacích ostatních.

„Vážně? Budu se na to moc těšit, ale musím jít, končí mi hodinové volno mezi hodinami a v pátek se uvidíme,“ loučila se vesele a já si přál, abych tam mohl být a vidět, jak se usmívá.

„Nemůžu se dočkat. Byla jsi někdy v Berlíně?“

„Jednou, ale nemám na to nejlepší vzpomínky,“ přiznala se a moje já zatoužilo, abych o tom věděl všechno.

„Budeš mít. Udělám to perfektní, slibuju,“ vydechl jsem a setkal jsem se s Billovýma očima, které se na mě dívaly s trochou obavy, jestli mi nepřeskočilo.

„Věřím ti. Těším se. Zatím Tome a děkuju,“ odvětila tiše a ukončila hovor, než jsem mohl říct svou část rozloučení.

„Ty jsi ztracený případ, bratře,“ poškleboval se mi bratr.

Pokrčil jsem rameny a ještě chvíli vstřebával ono nádherné, že se v pátek uvidíme. Podíval jsem se znovu na displej telefonu. Bylo úterý, čili do pátku zbývalo ještě tolik času, jenomže jsem měl pocit, že to nebude stačit.

Vyskočil jsem z postele a rychle jsem si zabalil jenom to nejnutnější, co budu v Berlíně potřebovat.

„Tome! Co Fleckchen^(**)?“

„Mohl bys ho prosím pohlídat?“ Zeptal jsem se, protože jsem nad tím moc nepřemýšlel, co bude s mým nejvěrnějším přítelem.

„Fajn, jenom dneska, ale… taky se chci připravit na svoje rande,“ zabručel a odpochodoval z pokoje.

Pohladil jsem Speckleho po hlavičce a odešel jsem z pokoje. On se za mnou díval a chápal, proč ho nechávám s druhým pánem. Nemohl jsem si pomoc, ale bylo teprve úterý a já jsem už cítil nervozitu rozlévající se mým žaludkem. Tváře mě bolely od širokého úsměvu, když jsem nastupoval do své Audi R8. Za tři hodiny budu v Berlíně, to půjde. Věřil jsem si a chtěl jsem to udělat naprosto fantastické.

~.~.~.~.

     Pátek se objevil strašně rychle. Vybíhal jsem z bytu skoro v poslední chvíli, abych to ještě stihl.

     Uháněl jsem, samozřejmě v souladu s předpisy, k letišti a neustále kontroloval hodiny na palubní desce, abych zjišťoval čas, který se nehodlal posunout kupředu.

Konečně jsem se tam dostal. Zaparkoval jsem na místě, kde jsem stát neměl, ale doufal jsem, že to nebude tak velký prohřešek. Nevýhoda to byla, protože němečtí policisté nepřijímali úplatky. Našly se výjimky, ale moc jich nebylo.

Rozhlížel jsem se po příletové hale a našel Michelle sedět na sedačce s nosem zabořeným do knihy. Rychle jsem k ní přešel v touze spatřit její tvář.

„Ahoj, Michelle,“ pozdravil jsem tiše a snažil se k sobě nepřitahovat moc pozornosti a hlavně ji nevystrašit.

Vykřikla a upustila knihu na zem. „Můj bože. Lekla jsem se,“ chechtala se a vydýchávala se z toho šoku, jež jsem jí způsobil.

Usmál jsem se, ještě víc než před chvílí a sklonil se pro knihu. Ovšem Michelle učinila to samé a tak jsme se srazili hlavami.

„Jsem nemotorný, omlouvám se. Snad se ti nic nestalo,“ říkal jsem se smíchem, držíc se za hlavu.

Zavrtěla tou svou a přijala ode mne knihu. Uklidila si ji do kabelky, konkurující té bratrově. Bill byl doslova posedlý kabelkami, do nichž se mu všechno vešlo. Já to nechápal, ale jistý smysl to mělo.

„Nic se neděje. Měla jsem si dávat pozor. Jsi tu brzy.“

„Měl jsem čas, tak jsem si říkal, že bych tě mohl překvapit,“ nadhodil jsem frajersky a doufal, že mi to projde a neprokoukne mou lež.

„Oceňuju to, děkuju.“

„Nemáš náhodou hlad? Vezmu tě na oběd,“ navrhoval jsem.

„Já tě pozvu na oběd,“ rozhodla. Vstala, popadla madlo kufru a kabelku. „A dáme si něco nezdravého… takže nějakou italskou restauraci, prosím,“ usmála se a vydala se po mém boku směrem ven z letiště.

Neměl jsem důvod s ní nesouhlasit. Na pizze se nedalo nic zkazit, maximálně jste ji nechali péct delší dobu, ale naštěstí restaurace, kam jsem se vydal, byla jistotou, že jí bude chutnat.

V tichosti restaurace jsem poslouchal Michelle, jak mi vyprávěla o své škole, rodině a sourozencích. Sem tam zmínila jednu či dvě kamarádky, ale víc toho o sobě neprozradila. I když některé věci jsem věděl z našeho dopisování.

„Proč nemluvíš?“ ptala se s růžovými tvářemi a širokým úsměvem.

„Rád tě poslouchám,“ odpověděl jsem pravdivě a sledoval jsem, jak jí chutná.

Směle jsem natáhl ruku a pohladil ji po té její, kterou měla položenou na sklence s Apfelschorle^(***). Neucukla, jenom neznatelně pohnula prsty a dotkla se jimi mých. Žaludek se mi zatřepotal. Sledoval jsem jí a doufal jsem, jestli v mých očích uvidí všechno, co bych jí chtěl říct.

Měl jsem pocit, jako bych mi narostla křídla a já mohl létat. Myslím, že jsem se v ten moment naprosto a nepochybně zamiloval a vítal jsem to s otevřenou náručí.

Večer se Michelle nabídla, že by uvařila večeři. S tím jsem nepočítal a tak mě vyhnala na nákupy s jejími bankovkami. Zaplatil jsem to ze svého, a když jsem se vrátil, hezky jsem jí peníze vrátil do peněženky, kterou měla v kabelce.

„Chceš pomoc?“ nabízel jsem se, i když jsem si byl vědom toho, že by bylo lepší, kdyby odpověděla ne.

„Pokud chceš,“ řekla neutrálně a nechala výběr na mně samém.

Potěšilo mě to. Vzal jsem si zeleninu a nakrájel jsem ji tak, jak mi ukázala. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se neřízl, ale potom přišlo na krájení cibule a byl problém.

„Ježíši, nestalo se ti něco?“ strachovala se a odhazovala nůž s mazem, aby mi pomohla s poraněným prstem, z něhož prýštila krev.

Přikývl jsem a snažil jsem se na sobě nedat nic znát, ale v obličeji jsem neměl barvu, cítil jsem, jak mi rty žhnou.

„Nedívej se!“ přikázala mi a já více než ochotně poslechl. Nikdy jsem neměl rád krev, upírství pro mě bylo nepochopitelné.

Slyšel jsem téct vodu a potom se můj palec ocitl pod proudem. Ulevovalo se mi. Najednou voda utichla a na palci jsem měl náplast.

„Hotovo,“ řekla s úsměvem a podívala se, jestli to někde neteče.

Zahanbeně jsem se usmál. „Asi už nebudeš chtít pomoc, že? Tak si asi… hm… půjdu vyřídit nějakou korespondenci.“

Zasmála se a zastavila mě chycením za ruku. „Vůbec ne. Dělej mi… společnost? Pokud teda korespondence není až tak důležitá,“ říkala mile a dala se zpátky do práce.

„Není důležitá, jenom jsem nechtěl překážet.“

Zakroutila hlavou. „Myslím, že kdybys znal mou mamku, tak budeš vědět, že říznutí není nic, s čím bychom si neporadili,“ mrkla na mě a já se neudržel a dal jsem jí mlaskavou pusu na tvář.

Začervenala se a měla co dělat, aby si neublížila sama.

Po večeři jsme seděli u televize a dívali se na film, který jsem vybral. Michelle neměla ráda horory, ale já jsem jeden vybral záměrně. Nevěděl jsem jak překonat onu přátelskou hranici mezi námi. Chtěl jsem, abychom byli spolu jako opravdu. Klasický vztah, i kdyby měl být na dálku. Jenom jsem netušil, jak bude reagovat a nechtěl jsem na Michelle působit jako rychlík, co se míní dostat do jejích kalhotek, byť se mi ta myšlenka líbila sebevíc.

„Vážně se na to musíme dívat?“ zeptala se vystrašeně, a co chvíli mi skrývala tvář do ramene.

„Nelíbí se ti to?“

„Myslím, že budu zvracet,“ přiznala se ostýchavě a přitiskla se ke mně ještě víc, když uviděla, jak zombie trhá člověku hlavu a požírá mozek.

„Tak se nedívej, až bude po všem, tak ti řeknu,“ nabídl jsem se a cítil, jak se mi přitiskla ke krku.

Ztuhl jsem, opatrně jsem jí položil ruku na záda a snažil jsem se jí jemným hlazením uklidňovat. Po chvíli to opravdu zabralo a Michelle mi položila nohy na mé.

„Už je to pryč?“ zeptala se rozechvěle.

„Je…ještě ne.“

Cítil jsem, jak se usmála. A pak… přitiskla své rty ke zběsile tepající žíle na mém hrdle. Nemohl jsem si pomoc a hlasitě jsem vydechl.

„Proto jsi ten film pustil, viď?“ zeptala se mě s úsměvem.

Přikývl jsem. „Nevěděl jsem, jak začít,“ přiznal jsem barvu.

„V tom případě…“ odmlčela se a zvedla hlavu z mého krku. Podívala se mi do očí a pak překonala tu krátkou vzdálenost, jež dělila naše rty.

Nespěchal jsem. Něco mi říkalo, že to bude daleko lepší a Michelle by mohla najednou ukončit všechno, co jsme měli mezi sebou.

„Nemůžeš ten film ztišit?“ zeptala se se smíchem, jelikož sténající hlavní hrdinka působila spíš komicky, než děsivě.

„Co kdybych ho raději vypnul?“

„Ještě lepší,“ potvrdila se širokým úsměvem.

Vypnul jsem televizi a obývací pokoj se topil ve tmě. Michelle mě pomalu políbila a to bylo také naposledy, co učinila první krok, protože od té chvíle jsem se nenechával dvakrát pobízet, abych od ní udržel ruce pryč.

~.~.~.~.

Nemyslete si, že náš vztah byl jenom růžový. Nic není pouze černé či bílé, vždy je tam nějaký odstín šedi, značící neutrální zónu. Měli jsme dny, kdy jsme spolu nepromluvili jediné slůvko a potom jsme zase vrkali jako hrdličky. Nemohl jsem se na ni zlobit, že byla uzavřenější než já. Snažili jsme se najít onen správný kompromis.

Ovšem… v našich hádkách byla jedna, které dodnes lituji. Zapřísáhl jsem se, že nikdy nic takového jí neřeknu, ale řekl jsem. Litoval jsem toho a ještě dnes se cítím zahanbeně, že jsem to vůbec řekl a přišlo mi to vůbec kdy na jazyk.

Člověk v rozohnění řekne tolik věcí, které ani tak nemyslí, ale má za to, že je v právu… Jenomže někdy si lidé neuvědomí, že slova jsou jako naostřené dýky, bodající přesně do srdce a ještě s nimi neurvale otáčejí v hluboké ráně. A nikdy je už nevezme zpátky…

„Řekla jsem, že nepojedu, Tome,“ opakovala po několikáté Michelle s trochu rozechvělým hlasem.

„Ježíši, proč ne? Doma jsme pořád, co si takhle vyjít mezi lidi?“ zeptal jsem se trochu naježeně.

„Moc dobře víš, jak nerada chodím mezi lidi,“ upozornila mě na zjevný fakt.

Povzdechl jsem si a vjel si rukou do copánků. „Já vím, ale nemohla by ses překonat alespoň kvůli mně?“

Rozhodila rukama. „Tak běž sám, když chceš jít ven. Proč bys nešel, když se vidíme jednou za nějakou dobu,“ poznamenala sarkasticky.

Nemohl jsem to vydržet. Od chvíle, kdy přijela, je akorát nabroušená, nepříjemná a na tohle jsem se netěšil.

„Víš ty co? Mohla jsi mi ušetřit vyhozené peníze za víkend v Berlíně, kdybys s tou svou pitomou náladou zůstala doma!“ vykřikl jsem. Aniž bych se na ni podíval, vzal jsem si bundu a šel jsem se projít.

Procházel jsem se hodně dlouho. Užíraly mě výčitky svědomí, že jsem Michelle řekl, že mi mohla ušetřit vyhozené peníze. Nechápal jsem sám sebe.

Odhodil jsem oharek cigarety do odpadkového koše. Rychle jsem spěchal ke květinářství, co jsem viděl na rohu naší ulice, doufaje, že nebudou mít ještě zavřeno a pro mě nebude pozdě s omluvou.

Vešel jsem do bytu s pugétem růží a všude bylo ticho. Nikde jsem neviděl Michelle. V obývacím pokoji nebyla, ani v koupelně natož v ložnici. Její věci ležely na posteli, ale to bylo všechno, co jsem viděl.

„Ahoj,“ ozvala se tiše za mnou.

Prudce jsem se otočil a úlevně si vydechl. Neodešla. „Michelle, mrzí mě to,“ začal jsem se omlouvat, ale zastavila mě.

„Měl jsi pravdu. Neměli bychom trávit páteční noc zavření v bytě. Jenom doufám, že mi tyhle šaty budou stačit.“

Nepodíval jsem se na šaty, ty mě nezajímaly, ale… „Mrzí mě, že jsem ti řekl to s penězi.“

Sklopila oči a držela je na zemi. „Není důvod. Měl jsi pravdu. Najdu si brigádu a vrátím ti to,“ slíbila a nenechala mě dál domluvit, protože odešla do koupelny, aby se připravila.

Dosedl jsem na postel a cítil jsem se jako nejhorší člověk na planetě. Předhodil jsem Michelle naši propast mezi námi – finance. Věc, kterou jsem si zaslíbil, že nikdy neudělám, protože v našich výdajích to bylo jenom jedno malé zrnko… Vůbec jsem neměl tušení, jak tuhle lapálii napravit.

~.~.~.~.

Opravdu jsem nevědě. Michelle to věděla, nechala to být, i když jsem viděl, že se tím trápí, nikdy jsme se k tomu podruhé nevraceli.

Tato hádka, během níž jsem dostal přesně to, co jsem chtěl, mě provází jako noční můra.

„Tome, vstávej.“

„Uhm… chci ještě spát,“ zabručel jsem a víc objal polštář.

Tiché zachichotání mě probudilo z mírného spánkového oparu a neochotně jsem rozlepil oko. „Copak, myško?“ zamručel jsem a shledal, že má přítelkyně je oblečená v plavkách.

„Snídaně a potom jdeme k moři,“ zaculila se a sklonila se, aby mi dala pusu na tvář.

Schválně jsem natočil hlavu, aby její rty dopadly na mé. Miloval jsem, jak voněla. Mátový dech se mi opřel do tváře.

„Na tohle čas není,“ zašeptala.

„Dej mi minutu a budeš sdílet můj názor,“ ujišťoval jsem ji a její tělo se mi podvolilo.

„Jsi strašný,“ smála se. Natahovala ruku za sebe a vzala telefonní sluchátko do recepce.

„Co to děláš?“ ptal jsem se, zatímco jsem se snažil posít polibky celou její odhalenou pokožku.

Neodpověděla mi, protože se ozval někdo z recepce. „Dobré ráno, prosím dvě snídaně,“ řekla rychle a kousla se do rtu, aby nevypískla, když jsem jí zafuněl na krk.

Kroutila se pode mnou a chichotala se. Sluchátko jí vypadlo z ruky a jako skokan na bungee jumpingu viselo z nočního stolku.

„Takže si myslím, že budeme mít chvíli pro sebe, než nám donesou snídani,“ zazubila se na mě a já jsem se nemohl dočkat, než ji svléknu z těch proklatých plavek, v nichž vypadala naprosto k sežrání…

~.~.~.~.

Naše dovolené patřily k těm zážitkům, které jsem si musel dokumentovat jako bláznivý turista, fotografující všechno, co vidí.

Se smutným úsměvem se vždy dívám na fotky a dopodrobna si pamatuji všechno okolo. Jak na ni ostatní návštěvníci hotelu koukali, když se šla koupat a jak mě požírala žárlivost a pýcha zároveň.

Pomalu se dostávám ke své nejdůležitější části svého vyprávění. Srdce mi buší, když se svévolně a dobrovolně chci obnovit ony temné a bolestivé vzpomínky, které jsem se tak dlouho snažil uzavřít do sebe a nepouštět je ven.

Mám pocit, že své vyprávění nebudu schopný dotáhnout do konce, ale tolik to chci ze sebe dostat. Možná mi to pomůže, možná ne, kdo ví…

Byl listopadový chladný večer a já jsem se vracel společně s Michelle z nahrávajícího studia. Měla pár dní ve škole mimořádné volno a já jsem jí mohl ukázat, co vlastně všechno moje práce obnáší.

Po celodenním nahrávání jsem byl neskutečně unavený, že uvnitř auta hlasitě ječely rockové šlágry, kterými jsem se snažil probrat.

Michelle si na sedadle spolujezdce němě prozpěvovala a napila se z plechovky koly, kterou měla ve svém držáku. Potom mě vzala za ruku a nechali jsme naše prsty, aby se propojily.

Podíval jsem se na ni a usmál se. Jeli jsme po dálnici zpátky do Berlína, abychom strávili nějaký čas o samotě.

Auto jsem udržoval v prostředním pruhu a nějak dál nikam nespěchal.

Michelle stáhla rádio, abychom se slyšeli a mohli spolu mluvit. Naštěstí moje únava díky soustředění na rychlou jízdu a rockové šlágry, opadla.

„Tvoje práce je neskutečně zajímavá,“ říkala pomalu a trochu rozpačitě.

„Stereotypní, ale na druhou stranu nás moc netlačí čas,“ přiznal jsem se potěšeně.

Kdovíproč to pro mě znamenalo neskutečně moc, že má Michelle zájem o mou práci a schvaluje jí. Viděla i víc, co se jenom tak nějakému fanouškovi nepoštěstí.

„Je to skvělé a navíc máte i neskutečného volna,“ řekla skoro zasněně.

Pokýval jsem hlavou a zamračil se, když jsem v nejrychlejším pruhu viděl jedoucí kamion, který podivně kličkoval.

„Co tam blbne ten cvok?“ zahučela, ale to jsem ji přestával vnímat, protože kamion se najednou začal stáčet doprava.

Zamračil jsem se a zkoušel jsem brzdit, jenomže moc mi to nepomáhalo. Všechno, co jsem viděl ve zprávách, že v Čechách se z toho stává pravidlo ježdění po dálnici a skoro zážitek na celý život, ale já si nikdy nemyslel, že se tohle stane i v Německu.

Přidal jsem se k řidičům, kteří na kamioňáka troubili, ale nebylo mi to nic platné. Návěs nás pomalu začal tlačit ke krajnici.

„Panebože,“ vydechla Michelle a panicky se na mě podívala.

Sám jsem se potýkal s panikou, ale měl jsem nutkání ji uklidnit. Nasadil jsem nervózní úsměv a snažil jsem se ji uklidňovat.

„To bude dobré… Zvládneme to.“

Zavrtěla hlavou a drtila si dolní ret. „Nebude…“

„Bude. Michelle, bude. Víš, že tě miluju, viď? A nenechám nic ani nikoho, aby nám ublížil,“ říkal jsem a snažil jsem se zpomalit rychlost auta.

„Já tebe,“ zašeptala a naše auto vystřelilo z dálnice.

Letěli jsme vzduchem, auto se přetáčelo a poslední věc, co jsem slyšel, bylo, jak Michelle křičí. A pak bylo najednou ticho.

~.~.~.~.

Pamatuju si, jak jsem se probudil v nemocnici. Nepamatoval jsem si okamžik od chvíle, kdy mi Michelle řekla, že mě také miluje.

Sestra se na mě mile usmála. „Vítejte mezi námi.“

Pokusil jsem se usmát, ale i to mi přišlo jako neskutečně těžký úkol. Jenom jsem vydechl a i to mě stálo neskutečných sil.

„Panebože, Tome,“ vzlykla moje máma z druhé strany postele.

Najednou mi to začalo všechno docházet v podobě malých obrazů, které byly nepříjemné.

„Kde je Michelle?“ zeptal jsem se tiše.

Uhnula očima. „Pokus se zaměřit jenom na sebe,“ říkala.

Nehádal jsem se s ní, i když můj zdravý rozum mi radil, abych to nedělal a hned se vydal hledat svou přítelkyni. Pohodlně jsem si uložil hlavu na polštáři a nechal zavřít oči, slibujíc si, že navštívím Michelle, jakmile budu schopný udržet oči.

Následující dny za mnou přišli policisté, ptát se na události dopravní nehody a nikdo mi nebyl schopný říct, co se stalo s Michelle. Měl jsem dojem, že nic dobrého to nebude, protože za mnou začal docházet i psycholog.

Trochu naivně jsem počítal s tím, že bude na jednotce intenzivní péče a její rodiče mě k ní nechtějí pustit, ale… nikdo mi to nepotvrdil a všichni se tématu Michelle vyhýbali.

„Jsme doma,“ zavolal Bill, který mě hýčkal jako oko v hlavě.

„Jídlo je akorát na stole,“ zavolala máma z jídelny, kam jsme se pomalu s bratrem vydali.

Moje polámaná žebra byla dobrá, sice jsem se nemohl moc smát, ale bylo to nic proti zlomení klíční kosti, kde jsem měl destičku, a další operace mě čekala.

Navíc jsem na Michelle myslel čím dál víc.

„Tady je tvoje oblíbené jídlo – milánské špagety,“ usmála se na mě máma a dala talíř přede mě.

 Chovali se zvláštně. Na jídlo mě přešla chuť. Vstal jsem od stolu a zamumlal jsem, že si jdu nahoru lehnout. V zádech jsem cítil jejich starostlivé pohledy.

Probudil jsem se do temné noci. V pokoji bylo chladno, protože jsem si chytře nechal otevřenou ventilaci.

Zavřel jsem ji a posadil se na postel.

„Tomi,“ ozvalo se tiše.

Moje srdce se zastavilo, vynechalo jeden úder a potom se znovu rozeběhlo. Prudce mi hlava vystřelila vzhůru, až klíční kost trochu zaprotestovala. Michelle seděla na křesle, kam jsem házel oblečení, když jsem bydlel s rodiči.

„Můj bože… myslel jsem na nejhorší. Kdy jsi přišla?“ zašeptal jsem a pokusil jsem vstát, ale nohy mě neposlouchaly.

Vstala, konejšivě se usmála a pohladila mě po tváři. „Přišla jsem před chvílí.“

Zavřel jsem oči pod tím dotykem a zpoza víček mi vypadlo pár slz. „Tolik jsem se bál.“

„Já vím.“ Slova doplnila smutným úsměvem. „Mrzí mě, že ses bál. Ale už je to dobré,“ šeptala a posadila se mi na klín.

Zdravou rukou jsem ji objal a hlavu si položil na její hrudník. „Vypadáš, že jsi to odnesla jenom s oděrkami. Doufám, že ten chlap skončí ve vězení na dlouhou dobu,“ říkal jsem pravdivě s hlasem zhrublým nenávistí.

„Jenom modřiny a otřes mozku Ale už je to lepší,“ zašeptala vyhýbavě a hladila mě po vlasech. „Taky doufám…“

„Ale už jsi tady, tak je všechno v pohodě,“ vydechl jsem spokojeně. „Máš hlad?“ zeptal jsem se a Michelle odpověděla, že ne.

„Dojdu si pro jídlo a budu za chvíli zpátky,“ řekl jsem a vystartoval jsem z pokoje, jako by se mi do žil vlil nový život s novou chutí do něj.

Usmála se. „Počkám tady.“

Přikývl jsem a uháněl jsem do kuchyně, kde se na mě překvapeně dívali.

„Co blázníš?“

„Michelle je v pořádku, akorát je nahoře, takže si vezmu jídlo s sebou nahoru. Přeju pěkný večer,“ usmál jsem se na ně a odcházel jsem, nevšímajíc si jejich překvapených ba až zaražených pohledů, jako by mi přeskočilo.

Moje srdce bilo tak prudce, že jsem nemohl dýchat. Nechtěl jsem s Michelle promarnit ani minutu, protože jsem s ní potřeboval být, vzhledem k tomu, že jsem několik dní možná týdnů o ní neměl jakékoli zprávy.

Dalšího dne ráno mě přivítala její tvář, usmívající se na mě se zvláštním odleskem v očích. Usmáli jsme se na sebe a Michelle se sklonila, aby mě políbila.

„Krásné ráno, lásko.“

„I tobě… Jak ses vyspala?“

„Krásně. Ale většinu času jsem se na tebe dívala.“

„To jsi musela mít noční můry.“

„Jsi nádherný, když spíš. Avšak mnohem okouzlující jsi, když jsi vzhůru a díváš se na mě svýma nádhernýma očima,“ říkala a ukazováčkem s dlouhým nehtem mi přejížděla po tváři.

Nezmohl jsem se na slovo, jenom jsem si ji k sobě víc přitáhl a pořádně ji políbil. Když se po chvíli odtáhla, byla lehce červená.

„Vrátíme se do Berlína?“ zeptala se tiše.

„Pokud chceš, rád se s tebou vrátím.“

Pokývala hlavou a položila mi hlavu na hrudník. Krouživými pohyby mě hladila na hrudníku v okolí srdce a sem tam prsty poklepala v jeho rytmu. Usmívala se, když jí srdce na poklepání odpovídalo svým tepem.

Šťastnější jsem v té chvíli být nemohl. A přál jsem si, abych takhle mohl zůstat navěky. Spolu s Michelle.

„Tome, jsi si jistý, že by ses měl vrátit sám do Berlína?“ zeptal se Bill starostlivě, nakládajíc mi tašky do taxíku.

Protočil jsem oči. „Nebudu tam sám. Budu tam mít Michelle, ohlídá mě.“

Bratrovy oči se podívaly na matku, která vypadala stejně zvláštně jako on. Nedalo mi to. Chovali se vždycky tak divně, když jsem zmínil Michellinino jméno.

Zamračil jsem se. „Co se děje?“

Znovu si vyměnili onen zvláštní pohled. Nakonec promluvila máma. „Nic zlato. Jenom o tebe máme strach,“ usmála se lehce křečovitěji, ale nechávám to bez povšimnutí.

Pokývnu hlavou, ale něco se mi nezdá. Potom se podívám do taxíku, kde už sedí Michelle a trochu vystrašeně se dívá na mou rodinu. Věnuju jí úsměv, který mi oplatí. Načež se rozloučím s rodinou a nastupuju do auta.

Zamávám jim ještě z okýnka a potom se podívám na svou přítelkyni, která mě trochu pečlivě sleduje.

„Jste v pořádku?“ zeptal se taxikář trochu starostlivě.

Pokýval jsem hlavou. „V tom nejlepším,“ ujistil jsem ho a muž jenom pokrčil rameny, nechávajíc si své myšlenky pro sebe.

Bylo to už několik dní, co jsme s Michelle byli spolu v Berlínském bytě. Bylo to příjemné, že nemusela letět zpátky do Čech. Vždy, když jsem se jí na to zeptal, dala mi vyhýbavou odpověď. Nebavili jsme se o tom.

Dopoledne, které jsme trávili spolu na pohovce, sledováním filmů, se bytem roznesl zvonek.

Michelle se zvedla a trochu nervózně zatěkala pohledem ke dveřím.

„To bude určitě Bill nebo mamka,“ klidnil jsem ji a ona se usmála.

Neodolal jsem, sklonil jsem se k polibku a dal jí pořádný a procítěný.

„Utíkej otevřít. Miluju tě,“ zašeptala a rukou mě popohnala ke dveřím.

Naznačil jsem vzdušný polibek a Michelle jej chytila a s očima zalitýma slzami, si ho přitiskla na srdce.

Spěchal jsem do předsíně, protože zvonek se ozval znovu. Otevíral jsem s úsměvem, ale co jsem za dveřmi viděl, mi doslova vzalo dech.

„Co tu děláte, šašci?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na Billa, v zádech mu stáli Gustav s Georgem, oblečení do černého obleku.

Zamračili se, ale snažili se udržet shovívavé úsměvy. Bill se podíval bezbranně na Gustava, který byl vždycky výborným řečníkem a velmi empatickým, když Bill selhával anebo se mu nedostávalo slov.

„Víš, Tome, dneska má Michelle pohřeb,“ ozval se tiše bubeník a vystoupil dopředu.

Začal jsem vrtět hlavou a stále zrychloval. Neskutečně rychle jsem se vrátil do bytu, abych jim ukázal Michelle, usmívající se, živou a zdravou, překypující láskou.

„Michelle?!“ vykřikl jsem, až mě hrdlo bolelo.

Kluci vstoupili do bytu a zavřeli za sebou dveře. Zděšeně se po nich podívám.

„Byla tady. Ještě před tím, než jste přišli,“ říkám a nestíhám to pobrat. Michelliin pohřeb. Nikde tady se mnou nebyla…

„Pojď, musíme tě obléknout,“ promluvil Gustav a Bill se nabídl, že mi pomůže.

Apaticky jsem vešel do ložnice a podíval jsem se na postel. Moje půlka byla rozestlaná, ale půlka, kde spávala Michelle, byla ustlaná. Ráno, když jsem se probudil, tak byla rozházená. Nic v bytě nenasvědčovalo, že by byla v bytě.

„Když jsem byl doma, tak… ona tam nebyla, že ne?“ zajíkl jsem se a podíval jsem se na Billa, který jenom smutně vrtěl hlavou.

Svlékl mi tričko a oblékl košili. Zapínal mi knoflíčky a já musel setřást jeho ruce. „Prosím, nechte mě chvíli o samotě,“ zašeptal jsem a polykal slzy i obrovský knedlík v krku.

Opustili ložnici a já jsem jenom lapal po dechu a nakonec jsem se zhroutil na podlahu a rozbrečel jsem se jako malý kluk, co spadl z kola a rozbil si koleno.

~.~.~.~.

Vlastně by se dalo říct, že tím moje vyprávění končí, ale ještě není konec. Myslím, že pro mě nikdy konec nebude a já se budu jenom trápit, nebo hledat cestu ven z temnoty.

Pohřeb Michelle se konal v Čechách. Její rodina mě nerada viděla, ale nemohl jsem se jim divit. Když jsem stál vedle nich, Michelliina sestra mě chytila pevně za ruku a její táta se na mě podíval s bolestným výrazem v očích. Sklonil jsem hlavu a podíval jsem se na bílou rakev, obsypanou květinami.

Během pohřbu jsem s nikým nepromluvil ani slovo a jenom jsem se modlil, abych se dostal do Berlína zase rychle zpátky.

Začal se ve mně rodit pocit, že jsem to vlastně já, kdo zabil Michelle. To já jsem seděl za volantem, a kdybych… kdybych jenom rychleji zareagoval na kamion, nebo bych zastavil na jídlo u rychlého občerstvení, nemuselo se to nikdy stát…

Moje přání, dostat se domů jak jenom nejrychleji šlo, se mi splnilo po čtyřech hodinách strávených v Čechách.

Zapadl jsem do bytu a nechtěl jsem s nikým mluvit. Opravdu s nikým.

~.~.~.~.

Pamatuju si, jak jsem neskutečným způsobem zhubl. Ven jsem chodil jenom s Fleckchenem, na krátké procházky a sem tam si něco nakoupit, ale to bylo všechno. Nikdo nevěděl, co se mnou dělat.

Chtěl jsem, aby se mi znovu zjevila Michelle, a já jsem byl alespoň na chvíli šťastný.

Jak moc jsem si to přál, tím víc jsem propadal do depresí.

Nepamatuju si, jak dlouho uplynulo od chvíle, kdy mi Michelle odešla. Bolestivé pro mě bylo to, že nám byl dán pouze necelé dva roky, které mi přišly jenom jako mrknutí oka.

Tolik jsem chtěl, aby se to vrátilo zpátky do chvíle, co jsem jí potkal. Tolik bych jí toho chtěl říct, že jsem nemohl ani z toho dýchat.

Srdce se mi svírá nad tím, co musím právě teď napsat. Už je to rok od Michelliina odchodu. Čili je to dvanáct měsíců, padesát dva týdnů, osm tisíc sedm set šedesát hodin a pět set dvacet pět tisíc šest set minut ^(****).

Moc se mi neulevilo, ale ještě nevím, jestli jsem schopný udělat onen krok kupředu a nechat svou minulost minulostí.

Nechci vám vykládat o tom, jak se Bill na mě díval, když jsem se mu svěřoval s tím, že jsem Michelle opravdu viděl, cítil jsem ji u sebe a podobně. Nevěřil mi, nikdo mi nevěřil, ale na tom nezáleželo, protože já jsem byl ten, kdo ji viděl, kdo ji cítil a nebylo to jenom výplodem mojí fantazie.

Doufám, že až si tyto moje takzvané paměti přečtete, pochopíte trochu můj pohled na celou mou věc. Nesmířím se s tím, že mé světlo odešlo, ale na druhou stranu tady nemohu nechat ostatní, kteří by po mě truchlili.

Zvláštní, jak jsem si celou dobu myslel, že se mi tohle nikdy nestane. Bohužel jsem říkal hop, dokud jsem nepřeskočil.

Dokonce jsem přemýšlel o tom, že jsem byl potrestaný za všechny svoje hříchy, ale zároveň jsem si musel zodpovědět otázku, jestli jsem byl až tolik hříšníkem, že jsem se musel vykoupit svým životem. To nejspíš vědí jenom ti nahoře.

Tolik bych si přál, aby tu mohla být se mnou, abych jí mohl říct, co všechno mám na srdci. Jak moc jsem se do ní zamiloval už ten první večer, co jsme se potkali, jak se mi líbilo, když mě sledovala při spánku, jak naše usmiřování bylo tím nejkrásnějším a hlavně… že byla se mnou pokaždé, kdy jsem to potřeboval a byť ve skrytu duše očekávala, že jí dám sám něco, nikdy to neřekla nahlas a toužila mi jenom pomoci, abych byl šťastný, bez ohledu na to, co sama obětovala. Moc mi chybí. Tak moc, že mám pocit, že si vytrhám samou zoufalostí vlasy a budu na každého jenom křičet.

Mám pocit, že se rozpadám na kousíčky. Ruce se mi klepou a několikrát udělám chybu při psaní, že musím použít backspace, abych to mohl napravit.

Už musím ukončit svoje vyprávění, protože mi přijde, že jsem se odhalil až moc. Svět mě má za Toma Kaulitze, který se nenechá ničím rozházet a se vším je v pohodě. Nejsem v pohodě a po napsání tohoto přiznání si myslím, že už nikdy nebudu.

Nechci se utápět v žalu, ale nutí mě to být v nostalgii, jíž se nemohu bránit a vlastně ani nechci.

Miluju Michelle a vždycky budu.

S těmito slovy ukládám dokument, který jsem napsal a otírám si zavlhlé oči. Zaklapnu víko a dívám se z okna, naproti němuž mám stůl. Venku panuje teplá noc.

Podlaha za mnou zavrže, jako by někdo přicházel. Pochopitelně to byl Bill.

„Nemám hlad. Nech mě prosím tě o samotě,“ zašeptám zlomeně a nechci své dvojče otravovat.

Počítám s tím, že už jsem osaměl a najednou cítím na rameni dotyk ruky. Překvapeně se otočím a zůstanu němě zírat.

„Panebože…“

„Ahoj, Tomi,“ zašeptá Michelle a téměř ostýchavě se mě dotýká.

Rozbrečím se, nemůžu to v sobě zadržovat.

„Neplakej, prosím. Bolí mě vidět, jak jsi zmučený,“ šeptala a hladila mě po vlasech, jako malého chlapce.

Na krátký okamžik si představím, jaké by to bylo s ní mít děti. Nepochybně ta představa bolí jako čert.

„Musím ti toho tolik říct. Nechci, abys mě znovu opustila, musíš se mnou tady zůstat. Chci, abys se mnou tady zůstala. Miluju tě. Miloval jsem tě od té doby, kdy jsme spolu venku seděli před barem v parku a povídali jsme si. Byl jsem zbabělec, že jsem ti to neřekl dřív,“ vysypával jsem ze sebe slova jako kouzelník, tahající králíky při představení z klobouku. Potřeboval jsem jí říct všechno.

V očích se jí zatřpytily slzy. „Já vím. Moc dobře vím, co cítíš, jak moc mě miluješ. Já tebe milovala ještě před tím, než jsme spolu mluvili,“ říkala s nostalgickým úsměvem.

Hrdlo se mi sevře. Postavím se a obejmu ji. „Nechci, abys odešla.“

Obejme mě a hlavu mi skryje do hrudníku. „Já jsem nikdy neodešla. I když mě neuvidíš,“ říkala a odtáhla se, aby na mě pečlivě viděla. „Budu tady,“ ukazujíc na mé srdce, „vždycky budu s tebou, i když nebudu moci sledovat, jak stárneš, jak se ti dělají vrásky kolem očí, jak mi šeptáš, že jsem krásná nebo jak mě miluješ, ale vždycky budu s tebou.“

Znovu se mi z očí rozkutálejí slzy. „Nechci tě nechat jít. Nejsem na to připravený.“

Smutně se usměje s očima zaplněnýma slzami. Vyhoupne se na špičky a krátce mě políbí. „Tomi, moje lásko jediná,“ osloví mě a projede mnou zamrazení. Tak mi říkala jenom v těch nejdůvěrnějších chvílích. „Jsi připravený.“

Vrtěl jsem hlavou. „Nejsem a nikdy nebudu.“

„Jsi připravený mě nechat jít,“ říkala a naposledy mě políbila. Srdce se mi stáhlo bolestí. Nebyl jsem připravený, i když Michelle tvrdila, že jsem.

„Michelle, prosím… ne. Ještě ne.“

Smutně pokývala hlavou a pohladila mě po tváři. „Už musím. Jsi připravený a já budu vždycky s tebou. Tady.“ Ukázala na mé srdce a poté mi vyšla z náručí.

Uplakaně jsem se za ní díval, jak odcházela a plakala. „Víš, že tě budu vždycky milovat,“ šeptala a poslala mi vzdušný polibek, který jsem chytil a přitiskl si jej na srdce.

„Já tebe.“

Usmála se a potom se zhluboka nadechla a najednou byla pryč.

Zhroutil jsem se na podlahu a dal se do tak usedavého pláče, že pomohla až sedativa.

Myslím, že jsem nebyl připravený ji nechat jít. Nebyl jsem, sám jsem to věděl, ale chtěl jsem dělat něco, aby na mě Michelle byla pyšná.

Nestydím se za to, že jsem se zamiloval. Láska je krásná věc, mnoho lidí si myslí, že ji pozná, ale ve skutečnosti ani neví, o čem mluví. Já jsem byl jedním z těch mála. Nebudu stejný, ale vždycky budu mít osobu, která vlastní většinu mého srdce.

Jmenuju se Tom Kaulitz a jsem kytarista Tokio Hotel a nikdy se nebudu stydět za svou lásku nebo své srdce, které patřilo, patří a bude patřit Michelle, světlu mého života, zářícího v mém stínu stejně jako já sám.

K. O. N. E. C.

---

(*) – Führerschein, německy řidičský průkaz

(**) – Fleckchen, zdrobnělina německého slova Fleck, znamenající flek. Podle duden.de – kde najdete, jak se co správně píše a veškeré informace ke slovu, se slovo Fleckchen moc nevyskytuje, ale nicméně se dá použít. Označení jsem si vybrala pro Tomova strakatého psíka, který je jeho věrným kamarádem. Jméno Scotty mi přišlo „ohrané“ a navíc Scotty byl údajně jejich tmavý labrador.

(***) – Apfelschorle, německý výborný nápoj, tvořený z padesáti procent jablečné šťávy a padesáti procent minerální vody. Dá se vykouzlit i doma, když si dáte jablečný džus a půl na půl vody. Opravdu vynikající, osvěžující a můžete si na tom pochutnat.

(****) - dvanáct měsíců, padesát dva týdnů, osm tisíc sedm set šedesát hodin a pět set dvacet pět tisíc šest set minut. Trocha matematiky:

Výpočet: Rok má 12 měsíců, 52 týdnů. – tato část šla bez výpočtu.

365x24 hodin a 365x24x60 minut.